Lidé Číny 8. Mnich učitel

Ať si kdo chce, co chce říká, ale svět je hodně o lidech. Neskutečně ho přetváříme ať už chceme nebo naprosto nevědomě. Ne vždycky to podle mě musí být vidět a ne vždycky je to to špatné, ba právě naopak, často je to velmi dobře. Navíc mi přijde, že někteří lidé mohou vypadat, že nedělají vůbec nic a přitom svět úžasně přetvářejí a doplňují jen svou přítomnost a nastavením, alespoň malý svět kolem nich. To byl i případ tohoto mnicha, případně těchto mnichů. Potkali jsme se kousek pod Zlatým vrcholem 金顶 Jinding, druhým nejvyšším vrcholem hor Emei 峨眉山 Emeishan, u chrámu Tiaping 太平寺. Byli na cestách z Jižních hor, z 南山 Nanshan, což je docela vtipné, protože ty jsou daleko na severu, vůči horám Emei. Dva učitelé, starší a mladší, tedy služebně, nevím, jestli i věkem. A sebou měli asi deset laických studentů.

Konfucius říkal, že když jdeš se dvěma lidmi, alespoň jeden z nich může být tvůj učitel, souhlas. Potkal jsem dva lidi a učitelé byli oba dva. Setkali jsme se zrovna, když obdivovali dokonalost a jednoduchou krásu tykví, které měli na holích, jen tak pro radost. Strávil jsem s nimi asi hodinku dvě a ukázali mi zákoutí chrámu a vedlejší cestu k vrcholu Jinding. Nemluvili jsme o ničem náboženském, o ničem mystickém, ale i přes to všechno to byl magický zážitek. Kecali jsme o docela běžných věcech, o jídle, co máme kdo rádi, o přírodě kolem nás, o cestování a o cestách, o drobných radostech v životě, jako je třeba dívání se na vysušené tykve nebo o poletování pampeliškového chmýří. A já jsem pochopil, že posvátná hora Emei je najednou ještě posvátnější.

Jen takový dotaz, zamyslete se nad tím, kdy jste naposled zkoušeli jen tak být a mít z toho radost? Protože to bylo právě to, co tomuto člověku šlo.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *